Kniha Tomáše Vilímka, pracovníka Ústavu soudobých dějin AV ČR, se zaměřuje na dosud málo zpracované a přitom významné téma disentu normalizační éry, a to ve srovnání situace ve dvou sousedních státech „sovětského bloku“ – ČSSR a NDR. Autor nejprve seznamuje se základními rysy vývoje východoněmecké a československé společnosti, které byly přes společné prvky v mnohém rozdílné. Jaké byly „cesty do disentu“ v ČSSR a NDR? Jaké informace o sobě disidenti měli, jaké společné akce plánovali a uskutečnili, do jaké míry se jim podařilo navázat spolupráci, která šla napříč hranicemi? Co věděli východoněmečtí opozičníci o činnosti Charty 77 a jiných projevech nezávislého myšlení v ČSSR? Do jaké míry se čs. příkladem nechali inspirovat ve svých protirežimních aktivitách v NDR? Co naproti tomu věděli představitelé československé opozice o činnosti východoněmeckého nezávislého mírového hnutí, o hnutí stavebních vojáků a především pak o aktivitách evangelické a katolické církve v NDR? Jakým způsobem probíhala vzájemná komunikace a jaký měla konkrétní dopad na pokusy o vzájemnou spolupráci disentu i na kontakty k většinové společnosti? Kniha odpovídá na tyto a mnohé další otázky za využití bohatého materiálu rozhovorů s předními osobnostmi opozičního života v obou zemích (Otta Bednářová, Jaroslav Šabata, František Mikloško, Petr Uhl; Gerd Poppe, Wolfgang Templin, Marianne Birthlerová, Ulrike Poppeová).